Fantastický den

Fantastický den

Minulý týden vyzvedával Štěpánka a Rozárku ze školky jejich tatínek. Mezi dveřmi zavolal na ostatní děti, zda by se nechtěli přijít podívat na koníčky. Děti nadšeně souhlasily.

Předběžně jsme tedy spolu naplánovali termín návštěvy hned na následující pondělí.

Týden uběhl jako voda a nastal den D. Dětem jsem plánovanou vycházku ke koním nepřipomínala. Nebyla jsem si jistá, zda vše klapne. Nechtěla jsem, aby se předčasně těšily a pak nebyly smutné z toho, že se výlet nekoná.

Mé obavy vzaly za své v okamžiku, kdy vběhli do třídy malí nezbedové a nadšeně volali: „Půjdeme na koníčky…“ a jejich tatík už jen dodal: „V kolik asi dorazíte, paní učitelko?“

Po svačině se k nám přidala kolegyně Jituška a tak jsme téměř v plném počtu vyrazili směr Fojtovice. Malý Štěpánek mě energicky chytil za ruku. Postavil se do čela průvodu a nadšeně nás navigoval ke svému obydlí. Rozárka mu čile sekundovala.

Konečně jsme na horizontu zahlédli cíl naší trasy. Štěpánek zavelel zatočit na levou stranu silnice, přejít mostek a šlapat vzhůru do kopce nevyšlapanou cestičkou. Děti se zvědavě a nedočkavě sápaly na vrchol strmého kopečka.

To,co jsem spatřila předčilo veškerá má očekávání. Ohromný dvorek obsahoval vše, co s dětmi hledáme v knihách, encyklopediích a časopisech. Děti radostně pištěly, když nás přiběhlo uvítat malé bílé kůzle. „To je naše „Janička“, představila nám svou zvířecí kamarádku Rozárka. „A támhle je ještě „Eliška“, pokračovala v představování překotně a ukázala směrem k louce, kde se ve stínu choulilo další kůzle.

A pak už se s námi přišel přivítat Rozárčin tatínek a nastínil, jak bude probíhat naše exkurze. Před domem již maminka našich malých hostitelů hřebelcovala a sedlala dvě klisny.

„My s manželkou povozíme děti na koních a ostatní děti si čekání mohou zkrátit podle libosti.“ pravil s úsměvem a ukázal směrem k dětskému vozovému parku ( – koloběžky, odrážedla atraktivních automobilů, dětská kola )…a tamhle je pískoviště a houpačka. Děti se nadšeně rozprchly.

Pak už se děti střídaly na koňských hřbetech, na kolech a koloběžkách a Rozárka jen tahala svá překvapení, jak kouzelník z klobouku. „Koukejte,co mám.“ a v malých dlaních svírala droboučké kuřátko. Než se děti stačily vzpamatovat, už tahala krabici, ve které podřimovala ještě slepá koťata. „A podívejte, tady je malé káčátko.“ pištěla Rozárka nadšeně a natahovala své ruce s malým zázrakem do výšky, aby všichni dobře viděli.

Vše bylo tak správně načasované, nikdo se nenudil a nezlobil, jak kdybychom vše pečlivě nacvičovali. Sluníčko krásně svítilo a hřálo. Děti pobíhaly jen krátkých rukávech. Čas vymezený pro pobyt venku utekl jako voda a my s Jíťou musely zavelet k ústupu. Dětem se samozřejmě nechtělo opouštět „ráj“. Přiznám se, že i já měla chuť zastavit čas.

Vždy, když někdo z rodičů projeví vstřícnost a zájem a nabídne spolupráci s naší školou v jakékoli formě, dobiije mi tím baterky a já mám pocit jako bych vyhrála v loterii.

A tak rodičům Holým mnohokrát děkuji za jejich bezvadný nápad. Za to, že nám věnovali to nejdražší, co mohli – svůj čas. V dnešní uspěchané době je to opravdu to nejvíc, co jeden druhému můžeme dát. Díky za to, že našim dětem připravili fantastický den, že jsme ho opravdu hmatatelně prožili a že mi jejich styl žití dal naději k tomu, abych se přestala obávat o ty, co přijdou po nás, že jejich poznávání světa bude už jen samá virtuální realita.

Iva Novotná